Filip Mikulec: Bourat byrokratické bariéry, motivovat soukromý sektor

S nynějším předsedou Simonem Slaninou jsme společně založili společnosti, které se primárně zaměřovali na business development, public affairs aktivity a díky některým našim zákazníkům jsme se začali zajímat o municipální sektor, kde jsme se poprvé setkali s bývalou předsedkyní (dnes již kolegyní, první místopředsedkyní Šárkou Kuželovou). A když s předsedou provozuji tolik firem, přišlo nám logické společně posouvat a rozvíjet HKPJZ.

Podnikám už dlouho, na komoru jsem narazil až s touto pozicí. Když vidím, jak z této pozice mohu podporovat podnikatele, tak mě mrzí, že jsem o komoře nevěděl dřív. Já se vždy považoval za dobrého v obchodě. A to od strategie, přes obchodní taktiku až po samotný prodej. Současně s touto kompetencí se pro komoru kumuluje i má vyšší aktivita v municipálním prostředí.

Jsou to právě investice a velmi dobrá orientace v municipálním sektoru. Právě naše zkušenosti v těchto segmentech s oporou v zákoně, kterou komora má, můžeme pohodlně bourat byrokratické bariery a motivovat více soukromý sektor, aby se nezdráhal spolupracovat s tím veřejným. To platí i obráceně.

Volnější ruka státu, čím více se snaží stát do podnikání zasahovat, tím víc komplikuje samotné podnikání. Stát totiž typicky zasahuje zákonnými a podzákonnými nástroji a příkazy. Když chce podpořit nějaký segment, doprovází to pochopitelně velké množství byrokracie. To ale později může vést potížím, které podniky nepředpokládaly, nebo nabourání přirozeného konkurenčního prostředí, které udává trh.

Mezi hlavní potíže patří zejména pomalá výstavba, to brání příchodu nových pracovních kapacit a rozvoji podnikatelských zón. Jako problém vnímáme i výškové limity, tam kde nedávají smysl, např. v okrajových částech Prahy (mimo památkové zóny). Vysoká hustota obyvatel na m2 je pro podnikání dobrá, když už stavíme do šířky. Podnikání více vyhovuje vyšší koncentrace lidí.

Těžké, ale dnešní doba s tím za mě měla minimum společného. Troufám si říct, že turbulentní doba přináší více příležitostí. Největším problémem dnešní doby je obrovské kvantum informací, pokynů, úkolů k řešení ve velmi krátké době. Celý svět zrychluje a veřejný prostor je přehlcen informacemi a příkazy. Ne vždy jsou pravdivé a správné, a nedáte-li si pozor, jste v mžiku jinde, než byl váš záměr. S ohledem na rozdělení mé role se Simonem Slaninou může lidově řečeno jeden „číst hru“ a druhý „plnit úkoly“.

Jsme v době transformace, digitalizace, automatizace a práce s AI se stane nedílnou součástí nás všech, tudíž hlavním trendem by měla být efektivita. Nůžky se rozevírají, některé segmenty budou působit zastarale což na druhé straně může prospět celé řadě řemesel a činností, které tak snadno neautomatizujete.

Jsme dlouhodobě svědky, jak jedna vláda za druhou se dlouhodobě zdráhá dělat nepopulární kroky. Vládní reformy obvykle vedou k zadlužování a preventivní opatření k zvyšujícím se mandatorním výdajům státu. Tento trend ale u samospráv nevidíme. I když mám veliké výhrady k hospodaření samospráv, snaha o hospodárnost nám nevadí. Právě ona rétorika státu na účet obcí byla hlavním impulzem k založení platformy FINOBCE.

Podpory, které se od nás obcím dostává, je celá řada. Od edukace přes přípravu projektů až po samotnou realizaci. Ne vždy je to pouze o tom, že chcete v obci investovat, Obec musí zvážit vše od veřejného zájmu až po udržitelnost projektu. Dále je tu otázka plánovaní, to je ve veřejném sektoru složitější než se zdá. A to zejména z důvodu politické vůle (zejména změn v důsledku voleb) a ekonomických vlivů, jakými jsou třeba cena práce a materiálů, úrokové sazby a inflace.

Chtějí-li obce investovat do klíčových projektů, kde mohou čerpat potřebnou podporu, bez které se neobejdou, musí mít projektovou připravenost: objeví-li se výzva na podporu musí být projekt hotový. Musí být již připravený nebo ve velmi krátké době předložený. S ohledem na pružnost veřejného sektoru, potřebné úkony a procesy to není lehká práce. Nad rámec toho musíte sledovat nové trendy, směřování EU a samotného státu. My v privátním sektoru taková omezení nemáme, takže jsme promptnější a můžeme nabídnout pomoc v mnoha ohledech.

I když se může zdát, že municipální sektor přetéká finančními prostředky, není tomu tak. Je v něm peněz hodně? Ano! Je jich tam dost? Určitě ne! Nicméně se vším se dá pracovat, když víte jak na to. Starostové a starostky jsou často v zajetí nedostatku informací, zavádějících omezení a nečitelnosti státu, nemohou se vždy spolehnout na sliby. Nejistá podpora, nedostatek peněz a plná odpovědnost starosty často nutí k obezřetnosti, která často vede k rozhodovací paralýze.

U statutárních, krajských měst a měst s větším rozpočtem a úřadem se to předpokládá. Nicméně není to pravidlem. Kvalifikovaní odborníci se do veřejných funkcí příliš neženou. Soukromý sektor je na platy štědřejší a atraktivnější. U menších obcí se s tím prakticky nepočítá, ale není pravdou, že tam není. Každý starosta má ze zákona možnost odbornou pomoc povolat a rozhodnout se až na základně doporučení odborníka. Přesně v těchto otázkách jsme pro starosty největší přidanou hodnotou.

V první řadě v soukromém sektoru je mnohonásobně více kapitálu, který má investiční potenciál. Soukromý sektor je více fokusovaný na výsledek a z pravidla je více efektivní. Veřejný sektor nicméně nabízí transparentní, předvídatelné a dlouhodobě udržitelné prostředí. Zejména v oblasti dlouhodobých projektů a kontraktů, soukromý sektor zaostává. V soukromém sektoru je dlouhodobě poptávka po dlouhodobých projektech. Za absenci těchto projektů mohou zejména bariery mezi těmito sektory.

Tak na státní úrovni už můžeme vidět první střípky PPP. Zatím tedy primárně v oblasti dopravní infrastruktury. Pochvalně se musím vyjádřit k typům developerské spolupráce ve stylu: obec dá pozemek, developer postaví a společně prodáme. Tyto dohody mnohdy doprovází možnosti obce zasahovat do cenové politiky či udržení městských bytů pro udržitelné bydlení. Za mě to nestačí, vidím možnosti v energetice, zdravotnictví, sportu, rozvoje podnikání, sportu…

Já vnímám udržitelnost jako zcela klíčový aspekt. Jsou dvě, jedna ta celosvětová, všichni žijeme na jedné planetě a pokud se něco nezmění, nenastaví se nějaká pravidla, může jedna z nastupujících generací po nás přijít o schopnost využít jakékoliv prostředky na změnu apokalyptického scénáře. Samo sebou ne za cenu spáchání ekonomické sebevraždy v současnosti. Druhá udržitelnost je ta směřující ke konkrétní potřebě, třeba lokální. Například typu. „Já ti dám podporu, ale ty musíš projekt minimálně šest let udržet“, zde jsem k otázce času kritický. To není správný ukazatel. Udržitelnost by měla mít prokazatelný dopad na příjem. Finanční příjem zajistí dlouhodobou udržitelnost.