Sven Havlíček: Energetická bezpečnost ČR: Role uhlí, ale kolik nám ho zbývá?

V současnosti probíhá těžba hnědého uhlí už jen v několika málo lokalitách. Hlavními producenty jsou lomy v severních Čechách (Bílina, Nástup Tušimice, Vršany) a zbytky těžby na Sokolovsku. Každý z těchto zdrojů má omezenou životnost.

Například na Sokolovsku se počítá s ukončením těžby během několika málo let. Lom Bílina může skončit kolem roku 2033. Jediným dlouhodobějším zdrojem zůstávají Vršany, jejichž uhlí je však kvalitou i parametry specifické.

České uhelné elektrárny spotřebují ročně zhruba 24–25 milionů tun energetického uhlí. Pokud tuto spotřebu porovnáme se zbylými zásobami a realistickým tempem těžby, vychází jednoznačný závěr: domácí zdroje samy o sobě tuto potřebu dlouhodobě nepokryjí.

To neznamená, že uhlí končí zítra. Znamená to ale, že pokud chceme zachovat stabilní výrobu elektřiny v příštích 10–15 letech, musíme počítat s dovozem.

Ne každé uhlí je stejné. Pro elektrárny jsou klíčové parametry jako výhřevnost (kolik energie uhlí obsahuje), obsah síry (vliv na emise a technologii), a obsah popela a vlhkost. České hnědé uhlí má obecně nižší výhřevnost a vyšší vlhkost, ale elektrárny jsou na něj technologicky přizpůsobeny. Při dovozu je proto zásadní vybírat uhlí, které nenaruší provozní stabilitu elektráren.

Často zaznívá argument, že uhlí stejně brzy skončí, a proto nemá smysl řešit jeho dovoz. Tento přístup je však rizikový. Energetické zdroje se nestaví ani nenahrazují přes noc. Jaderné bloky, plynové zdroje i akumulace jsou otázkou desetiletí. Bez přechodového řešení hrozí, že se Česká republika stane čistým dovozcem elektřiny, závislým na cenách a rozhodnutích okolních států.

V posledních letech Česká republika už dovážela mimoevropské uhlí – například v roce 2022 bylo dovezeno 70 tisíc tun uhlí z Indonésie. Nešlo o selhání, ale o pragmatickou reakci na mimořádnou situaci na energetických trzích.

Indonésie patří mezi největší světové exportéry uhlí a nabízí nízko-sirné, nízko-výhřevné uhlí, které je technologicky vhodné pro část českých elektráren. Zároveň jde o zdroj mimo hlavní geopolitická ohniska Evropy.

Jednou z největších předností uhlí je možnost dlouhodobého skladování. Uhlí lze navézt ve velkých objemech a uložit na elektrárenských skladech, v překladištích, nebo dokonce ve vytěžených dolech a šachtách, které k tomu mají ideální podmínky.

Takové strategické zásoby mohou pokrýt měsíce až roky provozu elektráren. Jde o řešení, které je technicky jednoduché a finančně řádově levnější než budování nových zdrojů „na zelené louce“.

Energetická bezpečnost není otázkou ideologie, ale fyziky a logistiky. Pokud chceme mít jistotu, že elektřina poteče i v krizových situacích, musíme se ptát: máme dostatek paliva? A máme ho pod kontrolou?

Politické klima v Evropě se rychle mění. To, co je dnes ještě možné, může být za pár let administrativně či politicky neprůchodné. Právě proto dává smysl jednat včas – dokud je dovoz uhlí legální, logisticky zvládnutelný a ekonomicky přijatelný.

Strategické zásoby uhlí nejsou krokem zpět. Jsou pojistkou, která umožní zvládnout přechod k nové energetice bez rizika kolapsu.

Stát, který nemá pod kontrolou své základní energetické zdroje, ztrácí část své suverenity. V březnu 2026 jsme byli svědky ojedinělé, a přece naprosto reálné geopolitické situace, kdy došlo na Blízkém východě k blokádě jednoho z nejvýznamnějších komoditních uzlů – Hormuzského průlivu. Globální klíčové toky ropy, zemního plynu a dalších kritických komodit z Perského zálivu se zastavily (v době psaní tohoto článku stav přetrvává). Po škodách na Qatarském terminálu LNG (zkapalněný zemní plyn) budou množství expedovaného LNG doskakovat zpět na původní úrovně nejméně 5 let, plyn bude chybět a jeho ceny budou reagovat v neprospěch spotřebitelů. O dopadech včasného neotevření Hormuzu není snad ještě třeba hovořit, ale i po potenciální stabilizaci v regionu je tato událost jednou z dalších výstrah, kdy se energetická situace mění bez varování a možnosti ji ovlivnit. V době, kdy se energie stává nástrojem geopolitického tlaku, je rozumné držet si vlastní manévrovací prostor.

Uhelné elektrárny nejsou ideálním řešením navždy. Jsou však funkčním řešením dnes. A dovoz a skladování uhlí je jedním z nejrychlejších způsobů, jak posílit energetickou bezpečnost České republiky v turbulentní době.

S ohledem na rozsah takových dovozů bude třeba koncepční řešení nákupu. Zkoušky a spotové dodávky lze realizovat na volném trhu, podstavové množství bude však vyžadovat strukturovaný plán, jehož součástí může být i vlastní těžba uhlí v Indonésii, zajištěná českými soukromými subjekty. Takový strategický záměr by znamenal dostupnost materiálu ve stabilní kvalitě a v čase.

Téma uhelné i minerálové soběstačnosti České republiky je nyní velmi aktuální a projekty typu fondů strukturálního rozvoje jsou uváděny v život za cílem budování komoditní a energetické suverenity ČR. Osobně se těším a doufám, že budeme svědky racionálních opatření, jež budou formovat budoucnost naší ekonomiky.